Vítejte na stránkách našich "Kotkanů"

Satinka

Dnes, tedy 4. 2. 2010 nám odešla naše milovaná křečkovna Satinka. Odešla v klidu ve spánku na stáří. Budeme vzpomínat na její útěky a přebývání v šatně i na její noční vrzání v kolečku:( Měli jsme tě, holka, rádi :(

Miglanc

Odjakživa jsem milovala zvířata, ale vzhledem k tomu, že jsme bydleli v činžáku, nebylo vhodné mít psa či jiného většího mazlíka. Byli u nás vždy jen křečci, myšky, či morče, ale ti bohužel nemají dlouhý život, takže nakonec jsme od zvířátek upustili úplně, vždy kolem toho bylo jen slzavé údolí.

Ovšem, když mi bylo asi deset, šla jsem jednou v září ráno do školy a na schodišti v našem domě sedělo úžasné mourovaté kotě a plakalo. Přemýšlela jsem, čí může být, ale nikdo v domě mě nenapadal. Když jsem se odpoledne vrátila ze školy, kotě bylo vlezlé na smrčku před domem a nemohlo dolů. Tak jsem ho, chudinku sundala. V tom vykoukla sousedka a volala: "Někdo ho tu nechal ráno ve vchodě, tak jsem ho vyhodila ven, aby nám nekálelo na chodbě."

Samozřejmě mi ho bylo líto, takže jsem ho vzala pod bundu a hurá s ním domů. Naši nebyli zrovna nadšení a poslali mě po sídlišti se poptat, jestli někdo neví, čí je. Samozřejmě nebylo ničí, takže skončilo opět u nás v kuchyni. Naši po mém neustálém přemlouvání svolili, že může zůstat přes noc a druhý den, že se dohodneme, co dál.

Druhý den, ve čtvrtek, zašel táta do zverimexu, vylíčil naši situaci, a tam svolili, že ačkoliv to obvykle nedělají, naše kotě tam vezmou. Když s tím přišel domů, nebyly jsme se sestrou nadšené, ale svolily jsme. Jen jsme se dohodli, že zůstane ještě přes víkend a odneseme ho v pondělí. Naštěstí, jsme se v neděli rozhodli, že ukážeme koťátko naší babi a dědovi, kteří bydleli hned ve vedlejším činžáku. Děda tenkrát kotě obhlídl a prohlásil: "No joo, jen ho tam dejte do toho zverimexu! Tam s těmahle malejma krmí hady!!!" Dnes už vím, že téměř tříměsíční kotě nikdo normální hadovi nehodí, natož ve zverimexu, ale tenkrát to pro mě byl šok! Následovalo slzavé údolí, že koťátko nedám nikam, kde ho dají sežrat hadovi. Výsledkem toho všeho je, že jsme v pondělí místo do zverimexu vezli kotě na veterinu, aby ji oočkovali a odčervili, aby s námi mohla bydlet. Pan doktor potvrdil, že se jedná o červnové kotě a že je to kočička.

Dostala jméno Miglanc a od té doby s námi bydlela v činžáku. Musím poznamenat, že jí to ani kapku nevadilo. Když chtěla ven, pustili jsme jí. V létě bývaly dveře ven z domu otevřené a v zimě tomu chození ven stejně moc nedala, takže myslím, že byla spokojená. Naučila se i chytat myši, některé vybrané kusy nám nosila ukazovat až na rohožku ke dveřím.

Jediný její dost velký problém byl, že od malinka stonala se zažíváním. Chyběl jí jakýsi hormon či cosi, takže za svůj život dostala neuvěřitelné množství injekcí a léků, abychom ji vůbec udrželi při životě. Pan doktor jí říkal Jehelníček. Nakonec jsem se naučila píchat injekce i já sama, abychom nemuseli neustále jezdit na veterinu. Z peněz, které její léčba stála bychom měli určitě pěknou dovolenou u moře. A přes to toho nelitujeme, Miglanc byla milovaný člen rodiny.

V osmi letech a se značnou nadváhou se s námi přestěhovala do nového domu, měli jsme o ní obavy, říká se, že kočky těžko mění místo. Ale zvládla to perfektně, našla si v okolí kočičí partu a domů se už chodila jenom najíst a vyspat. Zhubla, byla z ní zase krásná mňau dáma a dokonce i její zdravotní problémy částečně ustoupily. Myslím, že zde byla skutečně spokojená a šťastná. I její odchod byl klidný. V sobotu odpoledne si nadlábla bříško, odešla ven před dům, natáhla se na sluníčko a . . . Odešla 19. dubna 2009, přesně 11 měsíců a 20 dnů po naší milované Astě.

Holky moje, doufám, že se tam nahoře máte obě bájo a že víte, že tady dole zůstal někdo, pro koho jste byly zdrojem štěstí a radosti a kdo na Vás obě nikdy nezapomene. Máme Vás moc rádi!

Asta (Prima Prima Nova)

Tady se do budoucna objeví nějaké povídání o mojí chodí učitelce Astě. Omlouvám se ale, že to bude ještě nějakou tu dobu trvat. Musím si totiž  nejdřív srovnat v hlavě, co chci vlastně psát. Asťulka si nějaké prázdné žvásty nezaslouží.

M.