Jak jsem se dostal do Průhona
Když se na mě k paní chovatelce přijeli podívat noví páníčci, moc jsem se s nimi nebavil, měl jsem z nich trochu strach. Ne, že by to byli nějací lotři, ale já jsem po svých zkušenostech ze štěněcích let k lidem opatrnější. Oni si mě ale přesto vybrali, a tak jim paní chovatelka nabídla, že abych se v novém domově tolik nebál a lépe si zvykal, půjde se mnou na chvíli i moje milovaná babi Asta (pravým jménem Prima Prima Nova).
Pak nastal ten den, kdy nás paní chovatelka naložila oba do auta, což se mi moooc líbilo, já mám totiž auta strašně rád, a odvezla nás do Rychnova. Méně příjemné už mi bylo, že mě vypustila na cizí zahradě a rozloučila se se mnou. Byl jsem z toho zmatený a smutný, s novými lidmi jsem se odmítl bavit a zalezl jsem do nového kotce, který tam byl zrovna jako na potvoru připravený. Asta, ta ne, ta se se všemi přivítala, okoukla zahradu a byla spokojená. Nevím, asi tenkrát ještě nevěděla, že už je to napořád. Paní chovatelka po nějakém tom papírování odjela a Astu tu nechala se mnou. Já jsem se s novými lidmi odmítal bavit, ještě stále jsem se moc bál. Dokonce tak, že jsem se tři dny nevylezl najíst, napít ani vyvenčit. Rázem jsem měl ten nový krásný kotec jako prasátko a už se mi tam vůbec nelíbilo. Dveře z něj byly přes den neustále otevřené, mohl jsem kam jsem chtěl, ale chyběla mi odvaha, v tom to bylo.
Asta se mezi tím s novou rodinou perfektně zkamarádila, chodily s novou paničkou Madlou na dlouhé procházky, hrály si, dá se říct, že Asta byla od začátku v novém domově spokojená. Madla se snažila získat i moji přízeň a já jsem o tom začal i trochu přemýšlet, když už mě nebavilo být v té smradlavé boudě (no, dnes musím uznat, zasmradil jsem si ji sám). Nakonec jsem ale uznal, že bude lepší lidem vůbec nevěřit a vzal jsem roha ze zahrady. Naštěstí náš dům nestojí nikde v centru města, takže jsem přeběhl skalku a byl jsem na loukách a na polích, jé, to byla nádhera. Tak jsem se chvíli tak brouzdal, čuchal, měl jsem radost, že jsem konečně na vzduchu, ale vzápětí jsem bohužel zjistil, že nevím, kde jsem a kudy kam. Naštěstí se za mnou za chvíli objevila Madla s Astou a s obojkem v ruce. Chvíli jsem ještě sbíral odvahu a stále před nimi utíkal dál a dál do polí, ale pak už jsem byl skutečně unavený. Zastavil jsem se tedy, počkal, až ke mně holky dojdou, a nechal si nasadit nový krásný obojek a vodítko. Domů už jsme šli všichni tři celkem v klidu, ale jen jsme tam došli, už jsem byl v boudě. Další tři dny vysedávala Madla s Astou celé hodiny u mého kotce, abych si zvykl na její přítomnost, mluvila na mě a utěšovala, až jsem si nakonec dodal odvahy a vystrčil nos z té tmavé boudy. Vzápětí mě ale odvaha zase přešla, tak jsem urychleně zalezl zpět, ale už mi to nedalo. Zkoušel jsem to několikrát znovu a znovu a při každém mém pokusu mě zvědavost z boudy vytáhla o něco víc. Najednou, ani nevím jak, jsem seděl před Madlou zády k ní a ona mě úplně úúúžasně drbala za ušima a nevím proč, ale brečela. Bylo to báječné, našel jsem novou parťačku! I když ne vše bylo mezi námi vyjasněno a stále jsem se často lekal a mizel v útrobách boudy. Pak jsem začal dělat větší a větší pokroky, no, možná bych to nazval i poskoky. Zvykl jsem si postupně na všechny členy nové smečky, seznámil se s okolím a nakonec jsem naznal, že bych tu vlastně mohl být i docela spokojený. Ani jsem si neuvědomoval, že Asta je tu vlastně jen dočasně a že se za chvíli vrátí domů do chovatelské stanice a já zůstanu na všechno sám.
Jenže to bylo už měsíc od našeho příchodu sem a jednoho dne se rozdrnčel telefon, volala paní chovatelka, že Astě se blíží hárání a že by si ji potřebovala odvézt. V tu chvíli jsem zjistil, že mám ty nejlepší páníčky na světě. Řekli, že by chtěli, aby tu Asta zůstala, huráááá. Paní chovatelka nakonec svolila, a tak Asta zůstala už napořád se mnou. Bohužel to pro ni znamenalo kastraci, ale když se z operace vzpamatovala, byli jsme spolu už napořád parťáci, Asta byla moje babička, nejlepší kamarádka i učitelka v jedné fence a já jsem ji za vše moc vděčný.
Dnes už tu s námi sice není, ale já věřím, že ty tři roky, které jsme si společně užili u nových pánečků, stály za to a že na mě z psího nebe pořád kouká a hlídá, aby se mi dobře vedlo. A ono vede =)
Pac a pusu Tiro